Historie okolí Jalového dvora
Starověk
V raném neolitu v období lengyelské kultury, zde byla sídla lidu „moravské malované keramiky“. Letecký archeologický průzkum
Heršpického objevil na kopci po levé straně silnice Rašovice-Křižanovice,
kruhový rondel se čtyřmi vstupy na světových stranách. Objekt sloužil ke kultovním účelům někdy v období 4 700-4 500 roků před naším letopočtem. Dnes po něm na povrchu již nic nezůstalo, jen rostliny v období vegetace mají jinou, sytější barvu tam, kde půda byla promíchána stavbou.
Na různých místech v okolním lese se nacházení nevelké
mohyly, zbytky
halštatských pohřebišť. Nejbližší leží vpravo od cesty jihovýchodně asi 1 a 1/2 km od Jalového dvora. Patří lidu, který zde sídlil zhruba kolem 7. století před naším letopočtem (venéti, a snad již i první keltové). Byli to již usedlí zemědělci užívající železné nástroje. V blízkosti mohyl vykopal rolník J. Zdražil v roce 1934 velkou železnou sekeru se čtyřhranou tulejí.
V době laténská, kolem 5. století před naším letopočtem, kdy naše území obsadili v několika vlnách
Keltové, vzrostl počet obyvatelstva. Sídliště v okolí mají ráz menších vesnic nebo dvorců. V roce 1964 bylo jedno objeveno nad potokem, na mírném severovýchodním svahu, v malém údolíčku východně od Rašovic. Více nálezů je spojeno s pohřby. V heršpickém katastru na trati „Zadní díly“ se našly tři laténské hroby, v trati „Na Újedech“ se našla v roce 1927 časně laténská železná spona, pocházející zřejmě ze zničeného hrobu a na „Na Širokých“ při stavbě domu č.p.44. v roce 1923 byly objeveny dva keltské kostrové hroby. Z kulturních nálezů se v nich našel jen tenký bronzový náramek.
Středověk
V pozdním středověku staly se cesty Ždánickým lesem obchodními komunikacemi mezi Moravou a Uhry. Směřovaly na zeměpanskou hraniční pevnost - město Uherské Hradiště a k brodům na řece Moravě. Táhlý, nevysoký a poměrně výškově rovnoměrný hřeben umožnil cestám vyhnout se močálům, mokřinám a vlhkým loukám v místech neregulovaných potoků a říček. Dosud zřetelný je průběh cesty zvané
Těšanka, tvořící hranici mezi Slováckem a Hanou, okresem Hodonín a Vyškov.
Kolmo na ni, v místech nad Tomančákem, se napojovala další významná komunikace směřující z Brna přes Slavkov, později zvaná
Hodějická cesta. Kolem zemských cest vznikala opevněná strážní stanoviště a tvrze a samozřejmě i zázemí v podobě vesnic s obchodně - řemeslnickým zaměřením.
Od 2.poloviny 14. století se na hliněném ostrohu s přístupovou cestou prokopanou příkopem, nad údolím Konůvky, 200 m od Hodějické cesty, zvedala tvrz
Kepkov. Byla obehnána mohutnou zdí, zpevněnou opěráky. Uvnitř opevnění jsou stopy po obdélníkovém paláci a základech věže. Tvrz zanikla násilím, pravděpodobně za válek česko-uherských ve druhé polovině 15. století, kdy vojska Jiřího z Poděbrad a Matyáše Korvína střídavě ničila a vypalovala hraniční oblasti protivníka.
V údolí pod Kepkovem ležela
ves Kunovice. Pro osídlení byly rozhodující zdroje vody a proto vesnice vznikaly v údolích pod cestami, kterým sloužily. Za neklidných dob válek, nejprve mezi markrabětem Joštem a jeho bratrem Prokopem v dobách vlády Václava IV., pak za válek husitských a posléze při konfliktech mezi Jiříkem z Poděbrad a Matyášem Korvínem proměnila jihovýchodní Morava v téměř permanentní bojiště. Obchod s Uhry upadal , snižoval se význam obchodních cest a osad kolem nich. Zdrobnilo se i jméno Kunovic na Kunovičky (na počátku 15.století dokonce Malé Kunovičky, Kuničky ). Od r. 1464 se v pramenech objevují Kunůvky, což posléze zlidovělo na Konůvky. Vesnice měla v době své slávy přes 30 domů, tvrz jako panské sídlo, kostelík se hřbitovem, motte – umělý, okrouhlý pahorek s příkopem a se základy osmistěnné stavby neznámého účelu, větrný mlýn a špýchary. Rozptýlené polnosti, pastviny a vinohrady zasahovaly z poměrně úzkého vesnického údolí do širšího okolí a pravděpodobně i na území blízkého Jalového dvora a do údolí Buchlové, kde v té době lze předpokládat vznik rybníčků. Jako prosperující a živá osada ve druhém desetiletí 15. století jsou Konůvky několikrát zmiňovány v souvislosti s tzv. stavy (útočiště) lapků Janáčkova tovaryšstva, s nimiž udržoval kontakty sám vesnický farář. Nosil jim pivo a chléb do lesa nad vesnicí, jak se o tom zmiňují popravčí zápisy jihlavské. Ves v té době již postupně ztrácela na významu a násilně zanikla vypálením někdy kolem roku 1468.
Neméně zajímavá je historie panstva vlastnícího Konůvky. Členění pozemkového vlastnictví nebylo přísně rozděleno do katastrů jako je tomu dnes. Vesnice někdy neměla ani jednoho pána, ale majetek vlastnilo několik drobných pánů, často sídlících, nebo alespoň nazývajících se po jiných rodových panstvích. Z písemných záznamů se jeví nejprve jako nejvýznamnější oblast okolí zaniklých Konůvek, zaniklých Bohušic a tvrze Kepkova. Pak se těžiště vlastnictví a života přesouvá spíše do Rašovic. Ke Konůvkám nepochybně patřilo i údolí Jalového dvora a část katastru Mouřínova. Prvním doloženým vlastníkem Konůvek je Jakub z Kunovic, který převedl své zboží na Pavla ze Sovince roku 1365. Ten je ve 2. polovině 14. století též držitelem blízkých Rašovic a Konůvky zakoupil pro svou dceru Kateřinu. Pro druhou dceru Bolku, zakoupil roku 1373 sousední Bohušice – Bohušky. Kateřina již jako vdova po Oldřichu Hechtovi z Rosic převedla Konůvky do držení moravského rodu Dubánků z Duban. V roce 1412 je vlastní Oldřich z Duban a r. 1420 přešly Konůvky do rukou Jana Kočky z Říčan a jeho manželky Kláry z Lulče. Konůvky i Rašovice ( a potažmo i pozemky Jalového dvora, které od nepaměti ke Konůvkám patřily) jsou od té doby už nadále majetkově i rodově vázané. Od roku 1379 je držel Oldřich z Kostelce, od roku 1385 jeho bratr Ješek zv. Paktuna. Byl zpřízněn z rodem Pavcovských z Batelova. Přídomek „z Batelova“ připomínají v té době dva sňatky. Franěk z Okarce si bere Kunku z Batelova a Kateřina, dcera Jana z Rašovic si bere Viléma z Batelova. Se jménem Fraňka z Okarce a z Rašovicse lze setkat ještě v roce 1459 v souvislosti s Konůvkama. V té době nesou s sebou všechny majetkové držby řadu soudních sporů a nesnází a to zejména mezi Rackem ze Zborovic, kterému Konůvky postoupila r. 1448 vdova po Janu Kočkovi z Říčan Klára z Lulče, a Fraňkem z Okarce i Vaňkem z Mrdic a Uhřic. R. 1464 prodává Racek ze Zborovic Kunovičky i Bohušice Fraňkovi z Okarce a proti tomu se postavil Klářin bratr Budivoj z Říčan. Úřední zápisy jsou znovu vedeny až do r. 1475, kdy zemský soud přiřkl vsi Konůvky a Bohušice zřejmě Klařinu synovi Karlovi z Lulče. Dědictví po ženě Fraňka z Okarce a Rašovic Kunce z Batelova převzal Havel z Batelova, který se psal po Rašovicícjh od r. 1486. Od něho vede příbuzenská linie přes členy s příjměním Tluksa k Janovi z rodu Brtnických z Valštejna, jenž se oženil s Kateřinou z Konice a s ní získal panství ve Slavkově. Jejich dcera Žofie se provdala za uherského hraběte Petra z Pezinku a ten připojil postupně k slavkovskému panství okolní vesnice, existující i zaniklé. S nimi též pusté Konůvky, Bohušice a hrádek Kepkov. Prostřednictvím jmenovaným manželů přešlo celé panství po řadě sporů a dobových formalit do majetku moravské větve Kouniců.
Novověk
Jalový dvůr byl v novověku součástí slavkovského velkostatku. Vlastnili ho Kounicové, majitelé i okolních lesů, náruživí myslivci, kteří severních částech Ždánického lesa založili oboru. Jižní část Ždánického lesa vlastnily Lichenstenové a hranice mezi oběma panstvími byla cesta Těšínka, ostatně i hranice mezi hanou a slováckem. Kounicové katastr Jalového dvora spojily spolu s lesy do katastru obce Heršpice. Slavkovské panství Kouniců přešlo dědictvím na původně maďarský rod Palfyů. Další historie Jalového dvora se odvíjí pozemkovou reformou 1923-1925 po vzniku první republiky, kdy byl dvůr a pozemkové vlastnictví k němu přináležející vyvlastněn Josefu Pálfymu, vyčleněn ze slavkovského velkostatku a udělán z něj zbytkový statek.. Rozlohou 40.3 ha pozemků na severozápadě hraničilo s pozemky obce Heršpice a jejich občanů, na východě podél okraje lesa sahalo až do Konůvek.
Druhá světová válka
se zapsala do historie Jalového dvora jednak pobytem partyzánů, jednak pádem sestřeleného ruského letadla. Na farmě se pod cizím jménem skrýval velitel partizánského oddílu …. Pracoval jako ošetřovatel dobytka. To bylo sestřeleno v posledních dnech války nad Brnem a dopadlo asi sto metrů za rybník do údolí Buchlové. Letci, kteří ještě žili, byli podle vyprávění pamětníků ubiti přítomnými maďarskými vojáky a upáleni v hořícím zbytku letadla. Trosky byly na místě donedávna a skončili stejně jako vrtule letadla ve šrotu. Na místě pádu letadla je pomníček se jmény zahynulých letců.
Poválečná historie
Od osvobození roku 1945 do 9.3.1946 byla na Jalovém dvoře zřízena národní správa. Pak jej vlastnilo Pastevní družstvo pro okresy Bučovice - Slavkov, zaps. spol. s r.o. , ale hospodařil na něm nájemce. Posledním předsedou Pastevního družstva byl pan Bedřich Emil. Po únoru 1948 vznikla v Heršpicích tzv. Místní rolnická komise, kterou tvořili členové: Pilát Josef, Heršpice 223, předseda, Kosař František, Dunaj Alois, Dunaj Jan, Nečas Stanislav, Ševčík František a Maláč Ladislav. Ti dopisem ze dne 24.5.1948 „upozornili“ Ministerstvo zemědělství v Praze na údajné nepořádky v pastevním družstvu Jalový dvůr a byli iniciátoři jeho vyvlastnění. Dne 22. dubna 1949 sešla se na Místním národním výboru v Heršpicích schůze za účasti zástupců KNV, a ředitelství Československých státních statků. Za místní rolnickou komisi byli přítomni: Pilát Josef, Kosař František, Ševčík František, Dunaj Alois, za místní sdružení JSČZ: Dunaj Jan a za MNV: v Heršpicích: Pilát Josef, Heršpice 207, předseda MNV, Maláč Karel, Valčík Karel, Červinka Jan a Dostál Jaroslav. Schůze zahájila „přídělové řízení“ a měla úkol prakticky stanovit komu vyvlastněný Jalový dvůr připadne. Přestože zástupce JSČZ argumentoval „že půda patří těm, kdo na ní pracují tj. malozemědělcům“ (paradoxně na ní tehdy pracoval pachtýř Pastevního družstva pan František Kučera) a zástupci MNV navíc požadovali v budovách statku zřídit družstevní drůbežárnu, statek získaly Státní statky. Teprve výměrem Ministerstva zemědělství ze dne 6. června 1949 byl statek i pozemky definitivně znárodněny, statek přičleněn postupně k většímu celku Státní statek Bučovice, pak Slavkov, pozemky částečně rozparcelovány a přiděleny drobným zemědělcům a bezzemkům. Státní statek se přetransformoval v Osevu Slavkov. V roce 1956 byly postaveny bytovky pro zaměstnance statku, v roce 1963 požární retenční nádrž, nynější rybník Jalový. Z Osevy, s.p. po roce 1989 vznikl privatizací AGROKLAS, a.s. Pozemky přešly na Pozemkový fond ČR. Od AGROKLAS a.s. budovy statku a od Pozemkového fondu pozemky koupili nynější majitelé a vynikla tak rodinná ekologická farma Jalový dvůr, s.r.o.
Rovněž hájenka u Jalového dvora má starou historii. Byla několikrát přestavována a postupně rozšiřována a sloužila hajným hraběcích lesů. Po vzniku Vojenských lesů a statků ČR byla jejich majetkem. Od nich jej koupili nynější majitelé Jalového dvora. K hájence se váže pověst o heršpickém čarostřelci a o vzniku hájenky na Bílém vlku:
Podle pověsti, žil na hájence Jalový dvůr hajný Holub. Po smrti své ženy se stal zádumčivý a spojil se s čertem, který jej naučil z olova lít koule, které se nikdy neminuly cíle. Koule lil o půlnoci za strašidelných znamení na místě zvaném Dvorce nad obcí Heršpice. Střílel jeleny a jinou lesní zvěř přímo z okna hájenky. Jednou v noci, za strašlivé vichřice, slyšeli obyvatelé samoty v místech pozdější hájenky na Bílém vlku zvuky nelidského zápasu a ráno našli hajného Holuba roztrhaného a vedle něho střeleného bílého vlka s čertovským kopýtkem místo tlapy.
Zdroje
Listinné zdroje k poválečné historii.:
| ONV ve Slavkově: Návrh přídělu půdy a budov ze dne 1.10.1949 |
| Zápis MNV: O přídělovém řízení na zemědělském objektu Jalový dvůr. |
| Zápis KNV: Převzetí a předání vykoupené půdy zák.46/48 Sb. od pastevního družstva v Heršpicích / Jalový dvůr/ ze dne 29.9.1949 |
| Dohoda o výkupu půdy ze dne 22.4.1949 |
| Ministerstvo zemědělství: Výměr ze dne 8.června 1949 |
| Ministerstvo zemědělství: Revize pastevního družstva Jalový dvůr Heršpice uSlavkova. |
| Soupis zkonfiskovaného majetku podle zák, 46/48 Sb. v k.ú. Heršpice, okres Slavkov. |
| Historie obce Heršpice. |
| Historie obce Rašovice. |
Literatura k historické části:
| Zdeňka Měchurová: Konůvky – zaniklá středověká ves ve Ždánickém lese. |